S těmi židličkami ne tak hrrr, pane Babiši

Minulý týden se objevily dvě ukázky toho, o kolik levněji lze provozovat státní správu. Je to zároveň příležitost zeptat se, co potřebuje česká státní správa, aby něco takového zvládla a upozornit na rizika některých návrhů, které právě k zefektivňování státní správy nadhodil Andrej Babiš, jeho hnutí a jeho ekonomičtí poradci.

Ta první zpráva je od NKÚ a týká se českého ministerstva vnitra. Minimálně v jednom ohledu je skvělá: centralizací a standardizací nákupu ministerstvo za poslední čtyři roky ušetřilo čtvrtinu nákladů na několik základních “vstupů” (benzín, papír do tiskáren, elektřina, atd.). To je trojnásobek úspory, kterou na začátku projektu centrálního nákupu odhadovali externí poradci. K tomu, jestli těm číslům věřit a jak to vypadalo v praxi, se dostanu o kus níže.

Druhá zpráva je z britského úřadu vlády, kde před třemi lety vznikla manažerská úderka jménem Efficiency and Reform Group, která se jala razantně omezovat výdaje napříč státní správou - mj. výdaje na poradenství, komunikace a marketing, a výdaje na zaměstnance. Ve čtvrtek zveřejněná čísla ukazují, že tento tým britskému rozpočtu letos uspoří přes 12 miliard liber, kolem sedmi procent z objemu výdajů, na které dohlíží.

Tyto dvě zprávy ze dvou různých zemí ale společně ukazují na tři důležité věci. Zaprvé: úspor dosáhnout jde. Zadruhé: zjistit, kolik se vlastně ušetřilo, není snadné. Jde v zásadě o hledání odpovědi na otázku “o kolik více by to stálo, kdybychom to dělali postaru”. Britským osekávačům výdajů tamní kontrolní úřad již loni vyčetl, že při počítání úspor míchají jabka s hruškami - sčítají věci, které se pořídily levněji než vloni, s věcmi, které se někdo rozhodl nekoupit, protože zjistil, že je nepotřebuje, atd.

A zatřetí: přestavět systém řízení výdajů tak, aby nad nimi byla mnohem silnější kontrola, není snadné.

Britský tým si vzal velké sousto: sestavil systém kontrol a stop stavů, které mu umožňují ještě před utracením peněz zkontrolovat, rozporovat a změnit nebo zastavit téměř jakýkoli plán na utracení “provozních” financí kdekoli ve státní správě, ať už jde o najímání nových lidí, pořízení velkých IT systémů, nebo výdaje na konzultanty. Zároveň s tím se centralizuje nákup běžných vstupů pro celou státní správu. Centrální tým i jeho protějšky v úřadech musí v každém kroku spolupracovat a zároveň se adaptovat na zásadní přesun rolí, aktivit a kompetencí. Třecí plochy jsou všudypřítomné a nápor na schopnosti a kapacitu lidí a organizací obrovský.

Čeští úředníci dostali jednodušší úkol: zcentralizovat nákup menší množiny věcí uvnitř jednotlivých kapitol. Pak např. některé věci pro CzechInvest nakupuje Ministerstvo průmyslu a obchodu a uzavírá na to rámcové smlouvy. Podle zjištění NKÚ se ale i s tímto omezenějším úkolem na vnitru zapotili. Jeden problém mají společný s Brity: nedokonalá metodologie počítání úspor, která podle NKÚ způsobila nepřesnosti kolem 15%. To sice neznamená, že MV vyhodilo peníze - “jen” neví, kolik vlastně ušetřilo, tím pádem ale neví, kde mají snahy o šetření největší návratnost. Ministerstvo vnitra si ale zkomplikovalo život i obyčejným šlendriánem, který bohužel působí systémově. Tady už se porušovaly zákony a vyhazovaly peníze. Podle zjištění NKÚ se nedařily ani základní věci, např. koupit litr nafty za cenu, kterou s dodavatelem ministerstvo dřív dohodlo v rámcové smlouvě. Mnohé jiné detaily jsou ještě strašidelnější.

**Zjištění NKÚ ukazují na výraznou dysfunkci veřejného zadávání na ministerstvu a velké slabiny vnitřní kontroly. Na pohled jde spíš o věcné chyby a nedbalost než o záměr nebo korupci. I ty věcné chyby ale působí dojmem, že se nikdo nezamýšlel, jak danou věc udělat efektivně. **

Obecnějším zdrojem celé situace, jak ji popisuje NKÚ, je fakt, že úkol tohoto typu nedostane do ruky zkušený úředník-manažer, který by si jej vzal na triko a aktivně přemýšlet, jak zadání splnit co nejlépe. Spíš to vypadá, že to na ministerstvu vzali jako něco, co jim bylo rozhodnutím vlády způsobeno - nezamýšleli se nad tím, kde jsou rizika, jak jim čelit, a jak posbírat informace, aby “nelétali naslepo”. S úspěšností projektu, jako je tento, nejsou spojeny žádné motivace pro konkrétní lidi (kariérní a reputační motivace mohou být účinnější než finanční) ani způsob, jak se dobrat zodpovědnosti za nefunkční úřady.

Pohled NKÚ na to, jak se MV s tímto úkolem pere, upozorňuje na několik významných rizik. Nejvýznamnější je zřejmě nedostatek odborné a organizační kapacity - centralizace pak může znásobit dopad nefunkčnosti daného úřadu. Právě řízení rizik je pro tuto iniciativu klíčové: centralizací vědomě přijímáme větší rizika (mj. rizika selhání, vzniku monopolního dodavatele, korupce, aj.). Pokud rizika dokážeme uřídit, odměnou budou úspory a vyšší kvalita.

Při rozhodování o tom, do čeho se pustit, si ale musíme být těchto rizik vědomi a dané organizace je musí umět řídit. To by měl mít na paměti kdokoli, kdo navrhuje něco podobného zavést_ ve velkém napříč celou státní správou_. V případě MV ostatně jde o pilotní projekt stavěný na to, abychom se z jeho výsledků učili. Problém bude, pokud se za pár měsíců neobjeví evaluační zpráva shrnující zkušenosti a závěry z tohoto a dalších pilotů.

Ve zkratce: ve státní správě v tuto chvíli neexistuje prostředí, které by zajistilo konzistentně kvalitní realizaci takovýchto iniciativ. Logické doporučení zní: napřed dát do pořádku státní správu tak, aby:

• pro ni chtěli pracovat kvalitní lidé, chtěli tam zůstat a a měli chuť a možnost se učit;

• tito lidé pracovali v takovém prostředí a podle takových pravidel, která jim umožní svou práci dělat dobře (krom zákona o úřednících mj. zákon o finanční kontrole);

• logika fungování státní správy vytvářela motivaci si úkoly jako ten zde rozebíraný vzít za své a zodpovídat za ně. (To neznamená jen řízení nebo odměňování na základě KPIs  - hlavně prosím ne takovýchto KPIs).

To nejsou triviální úkoly. Až potom, co se s nimi popereme, se pouštějme do akrobatických kousků typu centralizace státních nákupů. Nejde o to, že by Babišův nápad byl a priori hloupý - pokud se heslem “řídit stát jako firmu” myslí tohle, pak je to spíš uklidňující - ale o to, že čerstvé informace dopodrobna ukazují, proč je unáhlený. Pokud to ANO a jejich ekonomičtí experti myslí s reformou státní zprávy vážně, měli by o krok poodstoupit od dílčích nápadů a říct, jaké problémy a jak má vyřešit zákon o úřednících, po kterém volají.